BEDŘICH 404

Český hudební projekt

BEDŘICH
404

IDENTITY NOT FOUND.

Autorské písně na pomezí popu a alternativního rocku. Výrazné texty, chytlavé refrény a surrealismus všedního dne. Identita zůstává skrytá, emoce ne.

Hlavní vizuál projektu BEDŘICH 404

Nejnovější hudba

Novinky

03 skladby

Diskografie

Vydané singly

21 skladeb
BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Relativní

Dva lidé prožívají stejnou chvíli každý jinak. Stejně jako u peněz či štěstí se někdy nemění svět, ale metr, kterým ho měříme.

Začalo to úplně obyčejně.

Pozemek. Voda. Sauna.

A několik čísel, která se záhadně měnila, přestože na papíře zůstávala stejná.

Jednou je něco levné.
Za chvíli drahé.
Jednou moc.
Podruhé málo.

Číslo přitom stojí na místě.

Jen člověk si mezitím o kus přestěhoval nulu.

Pak jsem si začal všímat, že to neděláme jen s penězi.

Děláme to se štěstím, bolestí, úspěchem, věkem, časem i tím, co jsme ještě včera považovali za sen a dnes to bereme jako samozřejmost.

Einstein v tom tentokrát opravdu není.

**Relativní není svět.
Relativní bývá metr, kterým ho měříme.**

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Ještě letím

Píseň o věku, ztrátách a turbulencích, které člověka nemusí zastavit. Po padesátce už zná přistávací dráhu, ale pořád může změnit kurz.

Napadlo mě to ráno.

Život po padesátce je trochu jako letadlo.

Start už člověk neřeší. Něco má nalétáno, pár turbulencí pozná podle prvního zachvění a taky ví, že každý let má někde přistávací dráhu.

Jenže mezi startem a přistáním existuje jedna poměrně důležitá část:

let.

A já pořád letím.

Možná už není nutné dokazovat, jak vysoko člověk vystoupá.

Možná je zajímavější podívat se z okna.

Změnit kurz.

Ještě někam doletět.

Udělali jsme zvláštní chybu, když jsme věk začali počítat jako vzdálenost k přistání.

Dokud je člověk ve vzduchu, žádné přistání ještě neproběhlo.

A kontrolka PŘIPOUTEJTE SE rozhodně neznamená:

konec letu.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Pleny z bavlny

Umí vyčistit výhled ostatním, ale na sebe bývá přísnější než na celý svět. Kus bavlny, silní koně a otázka: kdy naposledy udělal člověk něco jen pro sebe?

Některé názvy jsou tak hloupé, až jsou pravdivé.

Pleny z bavlny.

Dobré na sklo.
Na chrom.
Na silné koně.

Horší už je to s člověkem.

Ten může roky leštit všechno kolem sebe, opravovat cizí výhled, držet volant pevně a pokaždé znovu nastartovat.

A přitom si nevšimnout, že jeho vlastní okno pomalu mlží.

Tahle píseň je pro někoho, kdo už párkrát spadl, párkrát se zvedl a pokaždé si řekl, že příště musí být ještě silnější.

Jenže možná není vždycky potřeba být silnější.

Možná někdy stačí nechat Mustang stát.

Nevyleštit jedno okno.

Nechat svět chvíli bez dozoru.

A konečně se podívat ven tím vlastním.

Protože svoboda někdy nezačíná tím, že víš, kam chceš jet.
Stačí poznat, kde už nechceš stát.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Blondýna

Energický portrét ženy z Plzně s vlastní hlavou, tempem a humorem. Není dokonalá, je kompatibilní — a někdy v nás zůstává i ten, koho nemáme.

Nejdřív vznikla jedna věta:

Není dokonalá. Je kompatibilní.

Dokonalost je vůbec podezřelá věc. Dobře vypadá v katalogu, ale člověk s ní nejspíš dlouho nevydrží.

Kompatibilita je zajímavější.

Dva vlastní světy. Dvě vlastní pravidla. Občas jiný jízdní řád — a přesto se pořád potkávají na stejné stanici.

Pak přišla blondýna.

Z Plzně. Ne z Londýna.

Trochu drápky. Vlastní hlava. A naštěstí žádná potřeba stát se něčí představou o správné ženě.

Blondýna nakonec není píseň o tom, koho máme.

Spíš o někom, koho nemáme.

A on přesto zůstává.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Nosím domů zítřek

Člověk buduje lepší budoucnost pro své blízké, až mu začne unikat dnešek strávený s nimi. Nosí domů zítřek, zatímco u stolu chladne čaj.

Budoucnost je zvláštní zboží.

Člověk pro ni dokáže obětovat skoro celý dnešek.

Ještě jednu zakázku.
Ještě jedno patro.
Ještě něco zajistit.

A potom už bude klid.

Jenomže „potom“ má jednu nepříjemnou vlastnost.

Když konečně přijde, jmenuje se zase dnes.

Tahle píseň vznikla z paradoxu člověka, který dělá všechno pro své blízké — a právě proto u nich pořád není.

Nosí domů bezpečí. Plány. Peníze. Budoucnost.

Jen těch obyčejných dnešků přinese nějak málo.

Možná lze postavit dům pro budoucnost.

Horší je, když při jeho dokončení zjistíme, že přítomnost už dávno bydlí jinde.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Komu dáváš čas

Jeden pohřeb a sedmnáct let otevřely otázku, co po člověku zůstane. Úspěch a obdiv mohou zmizet; čas věnovaný druhým zůstává v nich.

Sedmnáct let je málo na život.
A někdy překvapivě dost na stopu.

Začalo to jedním pohřbem. Mladý člověk, kostel a kamarádi, kteří měli na co vzpomínat.

Najednou nebylo důležité, kolik let kdo dostal. Důležitější bylo, co z nich stačil nechat v ostatních.

Čas je zvláštní majetek. Hlídáme peníze, domy, věci a termíny, ale to nejdražší rozdáváme většinou bez účetnictví.

Někomu hodiny.
Někomu roky.
A někomu pořád jen:

Až bude čas.

Možná se život nakonec nepočítá podle toho, kolik času jsme měli.

Ale podle toho, komu jsme ho dali.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Nahý Bůh

Satira, v níž se nahý Bůh zastaví u nebeské brány a narazí na mravnostní předpisy. Když pravda přijde bez šatů, kdo se vlastně musí stydět?

Začalo to Maltou.

Jednou zprávou o nahém člověku, balkoně, dětech a společnosti, která okamžitě věděla, kde leží hranice mravnosti.

A pak přišla otázka:

Pokud nás Bůh podle našeho vlastního příběhu stvořil nahé —

pustili bychom dnes nahého Boha mezi děti?

Asi by měl problém už u vstupu.

Doklady.
Dress code.
Mravnostní předpis.

A tak se u brány objevil cherubín.

Bůh stál venku nahý a svět, který stvořil, mu vysvětloval, že takhle se to dnes nedělá.

Postupně přestalo jít o nahotu.

Šaty se změnily v něco jiného.

V to, co na sebe oblékáme, aby nebylo příliš dobře vidět, kdo jsme.

Protože člověka možná neprozradí to, co ze sebe svlékne.

Ale to, co si celý život potřebuje oblékat.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Dokud je koho zvát

Stará fotografie, rodinný stůl a židle, které se postupně uvolňují. Některé navždy; jiné jen proto, že si lidé přestali umět sednout vedle sebe.

Na starých fotkách je všechno podezřele v pořádku.

Lidé stojí vedle sebe.
Někdo se usmívá.
Někdo se neusmívá, ale ještě stojí dost blízko na to, aby se vešel do záběru.

Pak začne pracovat čas.

Někoho odnese.

Někdo odejde sám.

A někdy člověka nevezme ani smrt, ani vzdálenost.

Stačí jedna stará křivda, která měla být dávno zapomenutá, ale jen si celou dobu tiše spořila úroky.

Rodiny mají zvláštní účetnictví.

Pamatují si, kdo co dostal.
Kdo co nedostal.
Kdo měl pravdu.
Kdo měl klíče.

A občas přitom zapomenou, kdo ještě sedí u stolu.

Dokud je koho zvát vzniklo z fotografie lidí, kteří se ještě dokázali vejít do jednoho obrazu.

Někteří už na další nepřijdou.

A u některých možná jednou zjistíme, že jsme je přestali zvát příliš brzy.

Protože nejhorší prázdná židle nemusí být ta po někom, kdo zemřel.

Někdy je horší ta po člověku,
který ještě mohl přijít.

A možná právě proto má smysl prostřít ještě jednou.

Dokud je koho zvát.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Záruční doba na štěstí

Píseň o věcech, po kterých jsme kdysi toužili, až jsme si na ně zvykli. Splněné přání přestane být přáním — a začne překážet při úklidu.

Štěstí má mizerný marketing.

Dokud ho nemáme, slibuje všechno.

A když konečně přijde, chvíli září.

Pak dostane svoje místo.

Klíče.
Návod.
Zásuvku.
Servisní interval.

A jednoho dne kolem něj projdeme, aniž bychom zvedli oči.

To, co bylo kdysi snem, se stane standardem.
Standard samozřejmostí.
A samozřejmost bývá první věc, kterou přestaneme vidět.

Každé štěstí se jednou stane nábytkem.

Ne proto, že by ztratilo cenu.

Jen jsme si vedle něj příliš dlouho sedali.

Možná proto pořád něco přidáváme.

Další metr.
Další věc.
Další pohodlí.
Další „až“.

A pořád čekáme, že tentokrát už to vydrží.

Nevydrží.

Člověk je zvláštní tvor.

Dokáže si splnit přání
a za chvíli ho považovat za základní vybavení.

Na splněná přání padá prach.

A někdy se štěstí neztratí vůbec.

Jen stojí tak dlouho doma,
až ho přestaneme poznávat.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Let Them Live

Začala jako jediný řádek v Say It Anyway. Z otázky, zda promluvit, vyrostla píseň o tom, proč má cenu riskovat hlas: za lidi, kteří chtějí prostě žít.

Některé písně vzniknou z nápadu.

Tahle vypadla z jiné písně.

Původní jiskra byla stejná jako u Say It Anyway: spor kolem Macklemora, Eda Sheerana a jednoho turné. Dvě slova najednou vážila víc než celý koncert:

Free Palestine.

Jenže během psaní se objevila ještě jednodušší věta.

Let them live.

Nejdřív byla jen uvnitř jiné písně.

A pak začala překážet.

Byla příliš malá na velká politická prohlášení a příliš velká na to, aby zůstala jedním řádkem.

Say It Anyway se zastaví ve vteřině, kdy je snazší mlčet. Let Them Live se ptá, proč má cenu zvednout hlas, i kdyby člověk přišel o pódium.

Kvůli člověku.

Dítěti.

Někomu, kdo se nenarodil jako nepřítel a nerozhodoval o tom, na které straně hranice přišel na svět.

Války mají rády velká slova.

Vítězství.
Bezpečnost.
Odvetu.
Historii.
Vlajky.

Člověk je proti nim směšně malý.

Možná právě proto se v nich tak snadno ztratí.

Tahle píseň nemá řešení Blízkého východu.

Má jen jednu větu, která žádné řešení potřebovat neměla:

Let them live.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Say it anyway

Když umělec promluví o utrpení civilistů, může ho to něco stát. Píseň zachycuje vteřinu, kdy je snazší mlčet — a přesto hlas zazní.

Někdy dvě slova váží víc než celý koncert.

Free Palestine.

Kolem Eda Sheerana, Macklemora a jednoho turné se najednou začalo řešit, co ještě patří na pódium, co už je politika a kolik může umělce stát věta, která se někomu nehodí.

Mě ale nezajímala jen Palestina.

Zajímala mě ta vteřina před větou.

Člověk ví, co chce říct.

A zároveň přesně ví, proč by bylo výhodnější neříct nic.

Peníze.
Práce.
Pověst.
Klid.

Mlčení má spoustu velmi rozumných argumentů.

Odvaha většinou jen jeden.

Řekni to.

Nevím, jestli má umělec povinnost mít názor na všechno.

Vím jen, že pokud už nějaký má, začíná být zajímavý právě ve chvíli, kdy za něj něco zaplatí.

Say it anyway.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

G.A.M.e over

Protiválečný text vidí světovou politiku jako hru bez veřejných pravidel. Hráči mění strany, ale cenu jejich tahů platí lidé mimo šachovnici.

Občas člověk otevře zprávy a zjistí, že světová politika připomíná společenskou hru, ke které většina lidí nikdy nedostala pravidla.

Jedním z impulsů byla zpráva o ruském podnikateli Umaru Kremlevovi, blízkém Putinovu okruhu, který podle investigace ProPublica zaplatil významnou část svatebních oslav Donalda Trumpa Jr.

Pak přijdou další fotografie. Další přátelé. Další nepřátelé.

A hranice mezi nimi začne být nějak podivně tenká.

Nahoře se mluví o vítězství, strategii a zájmech.

Dole se pohřbívá.

Možná právě tehdy mě napadlo, že problém není jen v jednom hráči.

Problém může být ve hře samotné.

Figurky se posouvají.

Hráči mění strany.

A účet dostávají lidé, kteří u šachovnice nikdy neseděli.

Proto G.A.M.e over.

Ne jako přání, kdo má vyhrát.

Spíš jako otázka:

Co když už by tahle hra měla skončit?

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Právo nevědět

Knihy, dějiny i stroje nám dávají odpovědi na dosah. Znát zkušenosti minulých generací ale ještě neznamená chtít slyšet pravdu o sobě.

Začalo to mezi auditem, knihami a umělou inteligencí.

Tedy přesně tam, kde člověk obvykle čeká vznik hitu.

Řešili jsme, co všechno už dokáže stroj přečíst, spojit a najít.

A současně zvláštní lidskou schopnost říct:

Já to vědět nechci.

Ne protože odpověď neexistuje.

Právě naopak.

Protože je příliš blízko.

Stejnou věc jsem už viděl jinde: člověk dostane možnost lépe porozumět informacím, které se ho bezprostředně týkají — a raději nechá dveře zavřené.

Po staletí jsme bojovali za přístup k informacím.

Dnes je nosíme v kapse.

A možná právě proto vzniká úplně nový luxus:

nevědět.

Otázka je jen, jestli je to ještě svoboda.

Nebo už strach převlečený za právo.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Všechno nejhorší!

Když ti život na poslední chvíli zruší plány, můžeš nadávat. Nebo napsat písničku. Bedřich 404 zvládl obojí. VŠECHNO NEJHORŠÍ! — trochu drzé narozeninové přání o tom, že ty nejkrásnější věci se občas narodí právě ve chvíli, kdy se něco podělá.

Zákazník mi na poslední chvíli zrušil domluvené termíny. Takže místo práce sedím doma, mám najednou spoustu času, o který jsem nestál, a náladu, kterou bych nikomu nepřál.

Člověk si říká, že je to na nic. A ono taky je.

Jenže Lenka má narozeniny. A já mám najednou čas vymyslet jí něco, co se nedá koupit, objednat ani naplánovat.

Tak vzniklo VŠECHNO NEJHORŠÍ.

Písnička o pokažených plánech, nečekaných odbočkách, lidské nepoučitelnosti a o tom, že je krásné mít někoho, s kým se tomu všemu můžeš smát.

Protože někdy ti život něco vezme, aby ti dal něco úplně jiného. A někdy ti prostě jen zruší zákazníka.

A vlastně už se mi jednou stalo, že z úplné maličkosti vzniklo něco, co jsem vůbec neplánoval.

Před dvanácti lety ležely na stole dva životopisy. A já tehdy jen tak prohodil: „Já bych jí dal šanci.“

Dnes té holce píšu narozeninovou písničku. A občas si říkám, kdo z nás dvou tehdy vlastně dostal větší šanci.

Člověk nikdy neví, kdy se z jedné obyčejné náhody stane celý jeho další život.

A tak díky za zrušené termíny. Ale příště prosím trochu dřív.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Oxymóron

Chceme mít klid, a tak se pořád o něco hádáme. Toužíme být výjimeční, nejlépe úplně stejně jako ostatní. A největší jistotu míváme zpravidla v tom, o čem víme nejméně.

Některá zadání vypadají jednoduše.

Oxymóron.

Dvě věci, které se vylučují, ale přesto spolu nějak fungují.

Takový malý zázrak. Něco jako zdravý rozum v diskusi na internetu.

Anička chtěla něco chytrého, hravého, trochu po svěrákovsku a uhlířovsku.

Výborně.

Jenže napsat nesmysl, který dává smysl, je překvapivě složitá disciplína.

Některé protiklady byly moc obyčejné. Jiné tak chytré, až byly hloupé. A když už konečně držely pohromadě, odmítaly se nechat zhudebnit.

Slova chtěla být chytrá. Hudba chtěla žít.

A tak jsme přestali nutit protiklady, aby pochodovaly stejným krokem.

Najednou z toho nebyla jazyková hříčka, ale člověk.

Takový ten obyčejný.

Má jasno, ale tápe. Je optimista, který čeká nejhorší. Chce mít klid, a tak si pořád něco vymýšlí.

A když konečně všechno pochopí, zjistí, že už zase platí něco jiného.

Možná je na tom nejkrásnější, že Oxymóron se nakonec stal vlastním oxymóronem.

Chtěli jsme dokonale promyšlenou píseň o nelogičnosti.

A povedla se teprve ve chvíli, kdy jsme přestali trvat na tom, aby všechno bylo podle plánu.

Protože život je vlastně jeden velký oxymóron.

A největší legrace je, že ho všichni bereme smrtelně vážně.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Dvojí metr

Na cizí život mám metr. Na svůj gumu. Z gauče přesně vidím, kudy máš jít — jen nesmím vstát, aby bylo vidět, že já nevím kudy.

Z gauče je svět krásně přehledný.

Každý má být odvážný, poctivý a zásadový. Hlavně ten, kdo právě stojí před námi.

Když mlčí on, je zbabělec.

Když mlčím já, nechci zbytečně přilévat olej do ohně.

Když změní názor on, nemá páteř.

Když já, dozvěděl jsem se nové skutečnosti.

Když on zná správné lidi, má protekci. Když já, mám kontakty.

Na zdi za gaučem přibývají velká slova. Pravda. Charakter. Princip. Pod každým by mělo být drobným písmem: Nevztahuje se na majitele bytu.

Metr držím rovně. Dokud míří přes ulici.

U vlastního prahu se sám složí do kapsy. Pohodlná věc. Člověk se pak může celý večer pohoršovat nad tím, jak jsou ostatní malí.

Až jednou vstanu, možná zjistím, že cesta, kterou tak dobře ukazuju druhým, vede i kolem mých dveří.

Jenže v předsíni visí zrcadlo.

Proto se z gauče tak dobře měří.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Místo mě

Před vlastním domem člověk ví, co by mohl odchodem ztratit. Zůstat však znamená dál žít v roli, která mu už nedovolí dýchat. Kdo tedy celou dobu žil místo něj?

Před domem se dá stát dlouho.

Klíče v ruce.
Za dveřmi světlo.
Děti spí.

Člověk ví, co by mohl ztratit. Právě proto ještě neodchází.

Vrací se dovnitř. Zkouší být klidnější. Rozumnější. Takový, s kým se dá lépe žít.

A ono to nějakou dobu funguje.

Jenže každý den přibude jedna věta, kterou neřekl, a jedna tvář, kterou nasadil dřív, než otevřel dveře.

Postupně v domě bydlí někdo, kdo se mu podobá.

Dělá správné věci.
Drží se.
Nikomu nedělá starosti.

Jen nedokáže dýchat.

Ve skle dveří se odráží známá tvář. Ta, která ví, co říct a kdy mlčet.

Každé ráno je třeba nasadit ji znovu.

Když pak přijde odchod, nic na něm není vítězné.

Za dveřmi zůstávají lidé, na kterých záleží.

A v hlavě otázka, kterou nejde umlčet:

Zůstane pro své kluky pořád tátou?

Venku nečeká návod, jak začít znovu. Za dveřmi zůstává kus života, který se nedá odstěhovat.

Ta druhá tvář zůstane v odrazu skla.

Od domu se dá odejít za jediný večer.

Naučit se vracet bez ní trvá mnohem déle.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Svaz statečných

Chceme, aby se někdo ozval a řekl dost. Když to udělá, první kontrolujeme, jestli nestojíme příliš blízko. Hrdiny máme rádi až po vítězství.

Dav má odvahu.

Dokonce obrovskou.

Jen bývá zvláštně rozdělená mezi všechny přítomné, takže na jednotlivce skoro nic nezbyde.

Všichni víme, co by se mělo říct.

Co už je moc.
Kde je hranice.
Kdo by se měl ozvat.

A většinou se nakonec někdo najde.

Jde dopředu.

Řekne nahlas to, co ostatní říkali jen mezi sebou.

A tím začne problém.

Ne ten původní.

Ten nový.

Najednou je příliš hlasitý.
Příliš radikální.
Příliš konfliktní.

Měl to říct jinak.
Jindy.
Slušněji.

Nejlépe vůbec.

Společnost má zvláštní vztah ke statečnosti.

Pomníky jí staví ráda.

Živého člověka, který ji právě používá, snáší podstatně hůř.

Protože statečnost je krásná vlastnost, dokud po nás nechce, abychom se postavili vedle ní.

Svaz statečných tedy není malý.

Jsme v něm skoro všichni.

Jen členskou legitimaci vytahujeme až tehdy,

když už je bezpečno.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Chleba a nůž

Někde ve Skotsku: prkno na kapotě, chleba, sekaná a pořádný nůž. Výhled bez rezervace, účet žádný. Z obyčejné svačiny vznikla dovolenková hymna.

Skotsko. Dva chlapi, dvě ženy.

Prkno na kapotě, sekaná, chleba a nůž, který vypadal, že zvládne nakrájet i celé prázdniny.

Výhled k nezaplacení. Účet nepřijde.

Honza se smál. Otec dodával materiál k úsměvu i výsměchu. V obou disciplínách bez přípravy.

Pak Honza zadal téma:

„Napiš píseň. Chleba a nůž.“

První verze začala důležitě.

Chléb znamenal domov.
Nůž osud.
Sekaná už málem nesla tíhu lidské existence.

Naštěstí nikdo nepotřeboval filozofii. Byla to svačina.

Velké otázky šly stranou. Přišly dechy, rytmus, trochu drzosti a energie, která se nevejde do kufru.

Když to konečně začalo hrát, chleba zůstal chlebem. Nůž nožem. Písni to prospělo víc než další moudrá sloka.

Kdo by v tom ještě chtěl hledat hlubší smysl, může. Mezitím někdo otevře okno, pustí refrén nahlas a podá další krajíc.

A ten nůž, prosím.

DR. ZIGZAG & BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Sběrňák

Když se rozhodli udělat ve sběrném dvoře pořádek, vznikl takovej bordel, že už ho nebylo kam vyvézt.

Někteří lidé přijdou do života, chvíli pobudou a zase zmizí.

A pak jsou takoví, kteří se vám do něj nějak nenápadně připletou. A než si toho všimnete, už tam mají svoje místo.

DR. ZIGZAG patří k těm druhým.

Má v sobě něco, co se dneska moc nenosí. Starosvětskou galantnost, opravdový zájem o lidi a schopnost být přátelský, aniž by za to něco očekával.

Kdyby se slušnost vyplácela, byl by dávno milionářem. Jenže svět má, jak známo, poněkud zvláštní účetnictví.

A tak místo počítání zásluh raději sbírá zážitky, nápady a melodie.

Zajímá ho rap, elektronická hudba, nečekaná spojení a rytmy, kterým je úplně jedno, odkud pocházejí. Hudební hranice totiž většinou stavějí lidé, kteří se bojí podívat, co je za nimi.

A právě z jednoho takového nápadu vznikl SBĚRŇÁK.

První společná hudební stopa DR. ZIGZAG a BEDŘICH 404.

Možná začátek něčeho většího. Možná jen jedna povedená písnička. To dneska nikdo neví.

Ale některé věci nemusíme znát dopředu, aby stálo za to je začít.

DR. ZIGZAG není člověk, který by potřeboval být slyšet nejvíc.

Spíš patří k těm, jejichž přítomnost poznáte, až když na chvíli chybí.

A takovým lidem by se měly psát písničky.

Nebo by je alespoň měli mít možnost psát.

A když už se jednou odhodlají, byla by škoda, kdyby zůstaly jen v šuplíku.

Vítej na scéně, DR. ZIGZAG.

Svět už má dost lidí, kteří vědí přesně, kudy jít.

Občas potřebuje někoho, kdo se nebojí jít cikcak.

BEDŘICH 404

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

BASTA!

Po Bavorsku měl Bedřich namířeno do anglicky mluvícího světa. Anglii nějak minul. A do Ameriky se mu nakonec nechtělo — to blonďatý neštěstí by si ještě myslelo, že přijel kvůli němu.

Tak zahnul do Itálie. Výsledkem je BASTA!, jeho první italská píseň. Jestli tím zahájil světové turné, nebo jen špatně nastavil navigaci, ukáže až další písnička.

Byl jsem v lese a řešil svět. Opravdu. Stromy byly celkem v pořádku, zbytek mi dělal starosti.

Přemýšlel jsem, proč některým nestačí ani celý svět a proč si tolik lidí plete slušnost se slabostí. Člověk je chvíli mezi stromy a už by potřeboval svolat summit. Přitom nemá vyřešené ani vlastní pondělí.

Na nenažranosti je zvláštní, že nemá cílovou stanici. Můžete mít skoro všechno a pořád se tvářit, že vás někdo ošidil. V písni proto skončilo slunce v sejfu a jeho majitel si stěžuje, že nehřeje. Některým lidem by ke štěstí pomohlo otevřít okno. Oni raději koupí další dům.

A pak je tu slušnost. Mám rád otevřené dveře. To ovšem neznamená, že souhlasím, aby si je někdo odnesl. I slušný člověk pak může říct: „Tak ty dveře zase vraťte, prosím.“

V hlavě mi přitom zněla tátova věta, že velmoci si stejně prosadí své. Rozumím, odkud taková věta přichází. Má svou váhu. Jen bych jí nedával i klíče od všeho ostatního.

Syn je v Itálii a chce učit kritické myšlení. Posílám mu svoje úvahy, takže učební materiál už má. Jednou mě možná vezme odstavec po odstavci. Člověk podporuje vzdělání a ono se mu to může vrátit i s poznámkami.

Původně se písnička jmenovala ENOUGH a měla být anglicky. Zkoušeli jsme ji zhudebnit, přepisovali text a pořád hledali, kde se v tom schovává písnička. Pak mi došlo, že píšu o svobodě, a přitom písničce nechci dovolit ani změnit jazyk. Malá velmoc se zřejmě najde i v jednom písničkáři.

Tak dostala italštinu a konečně se rozespívala. Z ENOUGH se stalo BASTA! Jedno malé slovo pro dvě docela velké věci: umět říct „už dost“ a poznat „tohle mi stačí“. S tím prvním člověku obvykle ochotně pomůže okolí. To druhé si musí vyřídit sám.

Les zůstal, kde byl. Písnička se odstěhovala do Itálie. Velmoci jsme do sboru raději nezvali. Ještě by chtěly všechny hlasy pro sebe.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Freundschaft braucht koa Revision

Normy se mění, kalendáře praskají a vlasy pomalu opouštějí své pracovní pozice. Jen některá přátelství fungují přes dvacet let bez jediné revize.

Bedřich 404 poprvé vyráží do Bavorska. S pořádným párty šlágrem a jedním zásadním auditorským zjištěním: Freundschaft braucht koa Revision!

Za život potkáme spoustu lidí. S některými pracujeme, s jinými se smějeme, další nám na chvíli vstoupí do života a zase z něj tiše zmizí. A pak jsou lidé, u kterých si ani nevšimneme, kdy se z obyčejné známosti stalo přátelství.

Neptá se na národnost, vzdálenost ani na to, jak dlouho jsme si nezavolali. Prostě někde je. A člověk ví, že se o něj může opřít, aniž by to musel někdy zkoušet.

S přibývajícími roky je zvláštní jedna věc. Máme víc možností než kdy dřív, ale stále méně času na lidi, se kterými bychom ho chtěli trávit. Schůzky odkládáme, návštěvy přesouváme a samozřejmé „brzy se uvidíme“ se někdy protáhne na celé roky.

A trochu smutné je, že si na to člověk postupně zvykne.

Přitom stačí jedno setkání, jedno objetí, první společný smích. A najednou jsme zase tam, kde jsme kdysi skončili. Bez vysvětlování, bez rozpaků, bez potřeby dohánět všechno, co jsme nestihli.

Možná právě v tom je skutečná hodnota přátelství. Že před někým nemusíme nic předstírat. Že si nemusíme zasloužit jeho důvěru pokaždé znovu. Že víme, že nás má rád, i když nám to léta neřekl. A že my máme rádi jeho, přestože jsme mu to možná také nikdy pořádně neřekli.

Tahle píseň vznikla pro jednoho takového člověka. Jako poděkování za víc než dvacet let, během kterých jsme se možná nevídali tak často, jak bychom chtěli, ale nikdy jsme si nepřestali být blízcí.

Je veselá, protože takové přátelství si zaslouží smích.

A možná je v ní i trochu smutku. Protože čím jsme starší, tím víc si uvědomujeme, že to naše věčné „příště“ nemusí být samozřejmostí.

Na některá přátelství není potřeba žádná revize. Jen bychom si na ně měli najít čas, dokud ještě máme s kým.

Passt scho.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Něco mezi námi

Na společnej život jsme měli mizerný načasování. Na to, že jsme se nikdy nedali dohromady, nás to drží podezřele dlouho.

V životě, kterej se nestal, se pěkně bydlí. Člověk si v něm snadno představí společnou knihovnu. Už míň často ty dvě krabice, do kterých by si jednou každej balil svoje věci.

Občas je člověk někomu tak blízko, že by stačilo říct jednu větu. V duchu ji zvládne i s celým rozhovorem, kterej by po ní následoval. Nahlas z něj nakonec nevyjde nic. Vždyť se ještě uvidí. Z toho příště se stanou roky a každej mezitím najde jinde svoje místo u stolu. A je mu tam dobře.

Možná by ta společná knihovna stála dodnes. Ale taky po ní mohl zůstat světlejší obdélník na zdi a jeden z nás by druhýmu už dávno nebral telefon.

Takhle máme každej doma svoje knížky. A tomu, co se nikdy nestalo, se ještě pořád dokážeme zasmát spolu.

BEDŘICH 404 / VYDANÝ SINGL

Psí láska

Celej život se snažíme být dost dobří, aby nás měl někdo rád. A pak nás někdo miluje jen za to, že jsme otevřeli dveře.

PSÍ LÁSKA — o lásce, která si nic nepočítala. A o chvíli, kdy ze zvyku natáhneš ruku vedle sebe. A necháš ji tam, i když už víš.

Někdy se celej život snažíme zasloužit si větu, kterou nám někdo neuměl říct. Jsme hodní, silní, užiteční. Držíme ostatním střechu nad hlavou a vlastní promoknutí odkládáme na později.

Po nejbližších někdy zůstává i všechno, co mezi náma nestihlo dozrát. „Promiň“, který nepřišlo. Objetí, na který už jsme možná přestali čekat. I něco, co pořád nedokážeme odpustit. Smrt zavře dveře, jenže ten rozhovor v nás běží dál.

A někdy po tom, kdo odešel, zůstane někdo, kdo taky čeká u dveří. Se stejnou ztrátou a úplně jiným způsobem, jak ji unést. Uděláme mu místo vedle sebe. On si tam lehne se vším, co si neseme. S nedodělaným dnem, starou křivdou i únavou z toho věčnýho snažení být dost dobří.

Nemůže za nikoho vyslovit omluvu. Ale umí nám dát něhu, na kterou jsme od člověka čekali celej život. Hlavu do dlaní. Radost, že jsme přišli. Jistotu, že i dneska, kdy jsme se sami sobě zrovna nepovedli, nás má někdo rád.

A tak si dva, kterým někdo odešel, začnou dělat domov.

Může to být až na podzim jeho života. S prošedivělým čumákem a pomalejším krokem. Postupně se kolem něj usadí obyčejný štěstí. Tak nenápadně, že si ho někdy všimneme až podle místa, který po něm zůstane.

Pak doma něco upadne na zem a nikdo nepřijde zjistit co. Večer vstáváme opatrně, abychom ho nevzbudili. Ruka sjede z gauče a zůstane viset ve vzduchu.

Věděli jsme, že tu nebude pořád. Jen jsme nevěděli, kolikrát za den ho potom budeme znovu hledat.

A jak moc nám bude chybět člověk, kterým jsme vedle něj směli být.

Obal skladby